ČeskyEnglish

Archiv novinek






Ukončení chovu?19.11.2015 11:33:22
Ukončení chovu?
Protože mnozí stále sledují naše stránky s tím, zda se neudá něco nového nebo především, zda jsem se nerozhodla opět chovat (i po takové době mám stále spoustu dotazů na štěňátka na prodej) a nemají přístup na facebook, kde se nyní dělím kompletně o celý svůj život, tak jsem se konečně odhodlala k napsání pár řádků.

Od předposledního příspěvku zde v novinkách se toho mnoho událo, prošla jsem si obrovskými změnami, při kterých jsem došla k jasnému závěru, že můj život byl a vždy bude spojený s pejsky :-) Dávají mi úplně nejvíc na celém světě, když je mi nejhůř, jsou tady vždy pro mě a prostě je to tak, že každý má na něco dar, já mám dar rozumět si se zvířaty.

Co se týká maltézáčků. Péče o ně je tak strašně náročná (myslím o výstavní maltézáčky, nikoliv o domácí mazlíčky) a já jsem nyní tak časově zaneprázdněná, že mě drásá srdce dívat se, jak nestíhám o ně pečovat a nevypadají stále krásně, bílí jako padlý sníh, vždy upravení, že jsem se rozhodla chov maltézáčků definitivně ukončit a věnovat se plnohodnotně náročné péči o stárnoucí smečku, radovat se z nových pejsků a prostě si jen užívat společného života.
Navíc k chovu patří výstavy a nechci už nikdy zažívat ten stres, který výstavy maltézáčků provází – neustálý strach o počasí, česání celou dobu při čekání na posouzení, odhánění zvědavých dětí, problém s venčením, následné okamžité balíčkování, 2 hodiny koupání před a po, prakticky celý víkend úplně v háji.
S vystavováním plemen s nenáročnou péčí o srst se to nedá srovnávat, to je jiná zábava :-)Není to ale jen o té práci, stále máme ke 40 pejsků, práce tady ještě dlouho bude spousta, čím je smečka starší, tím více času péče zabere.
Já jsem člověk rozjezdů, marně hledám motivaci do dalšího chovu maltézáčků, když se podařilo to, o co jsem dlouho usilovala – chovat krásný typ maltézáčka s nádhernou hlavou, kompaktní postavou a padavou srstí. Ze začátku to byl boj s větrnými mlýny, ale povedlo se a krásní maltézáčci jsou všude kolem nás :-) Mám z toho radost a stačí mi to ke spokojenosti, že jsem pro plemeno něco pozitivního udělala. Je to jedna etapa mého života.
Nyní ztrácíme naše milované pejsky, zakladatele chovu, kteří se mnou a manželem prožili často 17 let společného života. Je to velice náročné a smutné. Představa, že už nikdy neuvidím ty oči, které říkají vše, je hrozná. V očích mnou odchovaných linií je celá dlouhá historie mého chovu. Vím přesně, co od které linie očekávat, miluji povahu maltéze nade vše, není jiné plemeno, které by se mu v mých očích vyrovnalo. Je stejný jako já :-) Rozumíme si. Věřím, že někdy v budoucnu se naše cesty zase potkají, bez maltézáčka být nemůžeme.
Co si ještě nemohu odpustit: pár skvělých lidiček u maltézáčků určitě existuje, chtěla jsem jmenovat toho nejhoršího, se kterým se za celý svůj jak osobní, tak profesní i chovatelský život setkala. Ale jmenovat nebudu, protože se zcela určitě pozná a mně to bude stačit :-) Je to člověk sebestředný, egoistický, podlý, intrikánský, zákeřný. Přeju všem, abyste jí konkurenčně nikdy nevstoupili do cesty, tato persona půjde přes mrtvoly.
Na druhou stranu přes veškerá svinstva, která od ní přišla, mě to mnohému naučilo a posunulo dál :-)
Je ale čas jít dál. Jsem nyní na cestě a ještě nevím přesně, jakým směrem se vyvine. Nyní si konečně naplno užívám jen pouhou přítomnost našich pejsků, bez starostí s porody, s výstavní péčí … Je to tak intenzivní.

Splnila jsem si sen a pořídili jsme si fenku leonbergera – můj sen od dětských let. Arka je úžasná, předčila i má veškerá očekávání.
Dále máme fenku ruského toye, toto plemeno jsem si oblíbila už dávno a chtěla jsem prostě jedno toto zvířátko vlastnit. Amálka si nás získala a omotala kolem prstu. Amálka je malý pes s velkou duší. Je tak něžná a sladká, přitom má dokonalé instinkty. Je s ní velká zábava, prakticky nikdy není v klidu a stále něco podniká. Takový opak maltézáčka :-) Moc nám přirostla k srdci a už pokukujeme po dalším přírůstku :-)
A úplně nově máme bílého pomeraniana z nejlepší chovatelské stanice bilých pomeranianů na světě – z Taiwanu. Vlček je malý ďáblík, je úžasný, ale ještě malinký na nějaké závěry. Uvidíme, jak se vše vyvine. Vlček mezitím vyrostl, citlivým přístupem jsme si získali jeho důvěru, jeho povaha se stabilizovala a stal se z něj můj poklad. Je to můj miláček ♥
Než jsem se dostala ke zveřejnění článku, tak máme další přírůstky – ruské toye Aťáska a Opičku, Opička je neuvěřitelně kontaktní zvířátko a Aťásek je kapitola sama pro sebe. Nikdy jsem neviděla manžela tak nadšeného z nějakého psa, jako je z Aťase.
Nemohli jsme vydržet ani bez hovíka, máme novou Týnku a věnujeme se i výstavám :-)

A zase chovám, ale morčátka :-) Mám velkých chov vzácných dlouhosrstých morčat plemene Lunkarya v ojedinělé barvě Himalaya.

Všechny naše novinky můžete sledovat na facebooku:
www.facebook.com/karlanemcova
Popovídat si o kosmetice a péči o pejsky celkově si také můžete přijít do mé skupiny na facebooku, těším se na vás :-)
https://www.facebook.com/groups/897890213579508/
V neposlední řadě se stále věnujeme profikosmetice pro pejsky:
www.profikosmetika.cz
https://www.facebook.com/profikosmetika.cz/
a také dovážíme skvělou lidskou kosmetiku elf, navštívit nás můžete zde:
www.elfkosmetika.cz
https://www.facebook.com/elfkosmetika/

Morčátka nestíhám aktualizovat, ale najdete je zde:
http://matrix.proweb.cz

Pokud máte jakýkoliv dotaz ohledně pejsků, můžete mi napsat na info@profikosmetika.cz :-)




KOKETKA 7.11.2015 17:58:54
KOKETKA

Stále nás sleduje spousta příznivců, ráda bych zde zveřejnla článek o naší milované Koketce, už s námi není něco přes rok :-(

Pokud se mám rozloučit s chovem maltézáčků, tak jedině prostřednictvím povídání o KOKETCE. Chtěla jsem o Koketce napsat již dávno, protože není výjimečnějšího pejska, ale stále jsem to odkládala. Nyní se Koketky život uzavírá, tak přišel ten správný čas. Nevím, zda bych byla schopná toto napsat, až tady nebude.

Nemám ve zvyku o našich nemocných nebo zemřelých pejscích veřejně psát. Vždy si vše odsmutníme sami v soukromí. Toto je ale výjimka.

KOKETKA
Koketka se narodila jako poslední štěňátko, mnohem menší, než její sourozenci a po porodu nedýchala. Zastávám názor, že každý tvor má mít šanci na život, začala jsem tedy s oživováním. Koketka se poprvé nadýchla po neuvěřitelně dlouhých 3 minutách beznaděje. Koketka poprvé vyhrála svůj boj o život.

Rozdýchávala se hodně dlouho, nejprve to byl jen jeden nádech za půl minuty, ale zlepšovalo se to. Každou hodinu jsem se Koketku snažila přikládat ke strukům, sací reflex měla, to je základ, ale neměla zatím silu pít. Kapala jsem mlíčko ze struků přímo do tlamičky (pokud to není absolutně nezbytné, nikdy nedávám náhradu mléka, mlezivo je základ pro život). A Koketka sílila :-) Měla neuvěřitelnou chuť žít, nikdy předtím a ani nikdy od té doby jsem toto nezažila. Po 2 dnech přikládání už Koketka pila sama. Samozřejmě jsem očekávala jakékoliv problémy se štěňátkem, které prakticky nemělo být na světě, ale toho jsem se nebála z toho důvodu, že pokud se vyskytne pejsek z handicapem, tak není problém, aby zůstal doma a bude o něj maximálně postaráno po celou dobu, kdy to bude potřeba.

Koketka po stagnaci váhy začala přibírat, ale nikdy tolik, jako sourozenci. Při prvních pokusech o chůzi jsem bohužel zjistila další velký problém. Koketka byla celá zkroucená, snad jediná kostička na jejím tělíčku nebyla ve správné pozici. Začala další bitva. 3x týdně injekce, rehabilitace. Koketka se srovnávala až nakonec z celého zkřivení zbyla jen trošku na stranu nakloněná hlavička :-) Myslím, že se časem srovnalo i to, ale Koketka často ráda v této poloze hlavičku nosila.

No a dále proběhlo pár šťastných a bezstarostných let s naší Koketkou. Koketka nikdy nebyla stejná, jako ostatní, vždy jí trvalo delší dobu, než se něco naučila, vše nové pro ní bylo stresující, ale vždy se se vším vypořádala a nástrahy života zvládla :-) Byla to i přes to všechno velká noblesní dáma.

Kolem 4 let začala Koketka trochu kašlat, spíše se dusit. Na vete nic zásadního, měkké patro občas zlobí. Nicméně po pár dnech se Koketka začala dusit úplně. Verdikt byl strašný, ochrnutý hrtan. Jediné řešení byla okamžitá, riskantní operace. Muselo se čekat do druhého dne a ta noc byla nekonečná. Jeden z mých nejhorších zážitků vůbec. Při sebemenším pohybu se Koketka dusila (jak se ochrnutý hrtan lepil k sobě) a každou chvíli hrozilo udušení. Koketka byla prakticky stále namodralá z nedostatku kyslíku. Jediné řešení bylo ji držet v náručí a zabránit jakémukoliv pohybu. Takto jsme spolu vydržely dlouhých cca 16 hodin, než přišel čas operace. Rizika jsme znali, hrozí otok a téměř okamžitá smrt udušením. Hospitalizace minimálně 2 dny.

Koketka přežila operaci! Nicméně po 2 hodinách od probuzení jsme měli telefon, abychom si pro Koketku přijeli, že strašně brečí a je nespokojená a je to pro ni horší, než kdyby byla doma – hodně namáhala krk. Jak už jsem psala, pro Koketku byl problém vše nové a jiné. Tak jsme jeli pro Koketku. Hned byla úplně v pohodě, šťastná a spokojená, že je zase mezi námi :-) Mysleli jsme, že tímto další ošklivá epizoda v životě Koketky skončila, nechtěli jsme slyšet názory, že toto je teprve začátek zákeřné choroby. Bohužel stalo se. Asi po 3 týdnech, kdy byla Koketka úplně v pořádku, začala být trochu nesvá, neudržela stabilitu a padala na strany. Smířit se s tím, že Koketka je nevyléčitelně nemocná, že nikdo nikdy nepředpoví průběh a délku jejího života, bylo strašné. Koketka onemocněla autoimunitním zánětem mozku, je to něco jako roztroušená skleróza u lidí. Autoimunitní onemocnění jsou to nejhorší, co existuje. U Koketky se nemoc projevovala ochrnováním periferních nervů, ochrnovaly jí končetiny. Vždy se to ale mohlo ještě zhoršit.

Prognóza tedy byla nejistá. Ale po nasazení intenzivní léčky pomocí kortikoidů a cytostatik se stav rychle stabilizoval a i přes drastickou léčbu (vysoké dávky kortikoidů a každý měsíc cytostatika) Koketka vedla téměř bezstarostný a spokojený život, jako zdravý pejsek. Na injekce na vete každé 4 týdny se dokonce vždy těšila :-) Brala to jako privilegium, že jako jediná někam jezdí a všichni jí to záviděli – vždy jim to dala po návratu patřičně najevo :-) Takto uplynulo krásných více než 7 let. Koketka byla jedním z nejdéle přeživších pacientů s touto strašnou zákeřnou diagnózou. Neměla ani moc výkyvů, i když párkrát nás určitě vystrašila. Vždy jsme to i díky skvělé péči vetů zvládli.

Asi i kvůli takto náročné léčbě Koketka ve věku 11 let oslepla. Snažili jsme se o léčbu, ale s Koketčinou diagnózou byly možnosti velice omezené. Tak jsme jen kapali kapičky a kapali. Stále dokola téměř 2 roky 12x denně 4 druhy kapek v průběhu celého dne i v noci. Mysleli jsme, že pro pejska s jejím handicapem to bude konečná. Ale Koketka to opět dala :-) Zvykla si a naučila se s tím žít.
Před pár měsíci přišla však ta nejhorší diagnóza a ortel konečný. Neoperovatelná rakovina močové trubice, metastázy v bříšku. Konečný čas dožití 1 max 1,5 měsíce. I tak Koketka v relativní pohodě přežila 4 měsíce. Nyní je ale její cesta u konce.

V době, kdy jsem se rozhodla odchovat postižené štěňátko, mi přišlo sousta doslova hnusných a nenávistných emailů, zpráv a vzkazů. Nikdy jsem se netajila, jak bývalo zvykem, že má Koketka problémy a už to jelo. Byla jsem chovatel, co odchovává zrůdy a kriply! Toto nikdy nezapomenu, jako by si člověk mohl vybrat, že budou všechny bytosti vždy v pořádku. Tento názor je naprosto přízemní a postrádá znalosti dané problematiky. Pokud kdokoliv chová, tak se nikdy nějakým problémům nevyhne. Jen spousta lidí postižená štěňata neodchovává nebo problémy neventiluje. Mně pomluvy a intriky nikdy nezajímaly, ale toto opravdu mrzelo a píchne mě u srdce dodnes, když si na to vzpomenu. Nenávidím bezmoc a bezbranný tvoreček se nijak bránit nemůže.

Každý má právo na život, jsem šťastná, že jsem Koketku zachránila, dala mi (a myslím, že i mému manželovi), zatím nejvíc, co kdo dokázal. Koketka je jiná, zvláštní, věčně zasněná, zahleděná do dáli. I sebemenší problém jí trvá delší dobu, než ho vyřeší nebo pochopí, ale vždy se jí to podaří. I přes tato omezení je dominantou naší smečky. Je to ona, kdo vždy zjednává pořádek, ona vždy uvádí nové přírůstky do smečky, ona je ta první, kdo dostává jídlo, pamlsky, je jí všude plno. Popravdě nedovedeme si představit náš život a chod celé smečky bez ní.

Koketky plamínek pomalu dohořívá. Věřím, že prožila naplněný a krásný život a byla u nás šťastná stejně jako my s ní.
Koketko, vděčíme ti za mnohé, život s tebou byl tak poučný, tolik jsi nás toho naučila, tolik jsi nám dala, vždy ti budeme vděční. Snad na nás všechny budeš stále dohlížet … odjinud …

Děkujeme všem z veterinární nemocnice AAVet za skvělou péči o naši Koketku. Nyní už to mohu napsat - zítra Koketku čeká návštěva poslední … Včera poprvé vzdala svůj boj o život :-(

Věčně usměvavá Koketka s obrovskýma očima na fotce staré 10 dnů.






© Copyright Evittoriamaltese. All rights reserved.
Created by: www.nesnet.cz

admin